V březnu 2020 jsem po 24 letech přiletěl do New Yorku a za dva dny jsem se musel za dramatických okolností vrátit. Snad jen wuchanští netopíři znají tu divnou dráhu letu. Mé oblíbené město se stalo místem bez člověka. Ten se schovával uvnitř svého domova a tam se v televizi díval, jak moc je jeho živočišný druh ohrožen. A jak mu může každý ublížit.
A tak jsem chodil městem a díval se do tváře nechápajících vysokých budov zvyklých na svoji dávku pozornosti. Každá z nich se kroutila, naparovala a vybarvovala se jako chameleon. Je strašné nemít diváky. To byla chvíle pro mě. Musel jsem ji rychle využít. Zatímco si jedna čtvrť domů dobře pamatovala starého Jacksona Pollocka, druhá kontrovala Basquitem. Barvy a místa. Pocity a vztek. A nakonec vděčnost s radostí. My jsme ti praví tvůrci vesmíru v nás. Každým atomem, každým nádechem…
Stanislav Zela
