Ztracená žena nalezena
Ve shluku barev se rodí prostor pro setkání. Když mu dáme šanci. Nebo ne. Svítí slunce tady jinak než v Katalánsku? Stejně barevně? Kdo je ten, kdo se vlastně vyjadřuje a kdo pozoruje? A prostor, nezapomínejme na prostor. Je tím plátnem, na kterém se usazují kaskády pocitů a emocí. Intenzita se mění časem. Tady teď je a tam už uhasíná.
A hudba bez barev neumí malovat. S tím si není radno zahrávat. Ticho a vítr se zpěvem ptačím. Otázky jsou rovny odpovědím a vyčnívat můžou jen pochyby. Se zavřenýma očima nevidíme tmu, ale neklidnou měnící se barvu našeho vědomí. Proč pořád chceme mít jistotu, které se nám nedostává?
Po obloze i pod ní plave svět. A když se otočí vzhůru nohama, tak nám spadne na hlavu. Nebo spadneme my. Padni, komu padni. Nalezené se nechalo hledat jako ztracená žena. Z nic něco a pak přijde zrození. Ztracená žena je nalezena. Homage To Joan Miró
